Proč popíráme příznaky i přízraky

7. prosince 2014 v 11:11 | Anajanca
Přicházím potichu.
Posedávám, přemýšlím, popíjím, případně pláču, protože potřebuji poslouchající přátele.
Půjdu po pobřeží. Pozoruji povrch Pacifiku. Prší. Poslouchám prozpěvující pěnu.
Prosté příběhy potichu připomínají pravdu.
Poběžím. Promočená, pomatená, prázdná. Prchám před pochopením.
Pocítím plameny, poslední přání - probuzení.
Pyžamo, papuče, plyšák. Pruhované ponožky, překrásné půlnoční příběhy.
 

Nadcházejí

6. prosince 2014 v 19:13 | Anajanca
Žijeme pro skořicové soboty a neukončené nedělní nálady.
Chodíme okolo, odstrčenými oklikami, chceme se vyhnout vysvětlování, vyhnout se lidem.

Abychom mohli ve večerním vánku
upadnout do slibovaného sladkého spánku,

který nepomáhá (nejen) neduhům,
probouzíme se pomuchlaní, přešlí a pasivně přežívající, přející si pátek.
Smutně sledujeme sněhové vločky, které neexistují, neboť nemáme náladu na naději.

Dozajista

15. září 2014 v 21:33 | Anajanca
K uším se nese líbezná melodie. Stříbrné tóny tě lákají. Nachvíli chceš ztratit hlavu a jít blíž, ale nejde to.
Víš to ještě lépe než já, ale odmítáš tomu uvěřit. Nechceš přijít o něco tak krásného.
Pevně stiskneš rty, otočíš se a odcházíš.
Tóny mění barvu. Najednou nejsou stříbrné, ale fialové. Teskně přecházejí do tmavě modré, třpytí se v měsíčním světle a odhodlaný hlásek ve tvé hlavě je čím dál, tím slabší.
Jenom chviličku.
Zavřeš oči a zapomeněš na všechno ostatní. Jdeš tam, kam tě vedou. Měkká melodie tě obklopuje ze všech stran, cítíš její vůni a když už si myslíš, že nemůžeš být blíž, otevřeš oči.
Ale všude kolem je tma.